Povaha plemene

Husky je věrný kamarád s velkou chutí do života. Rád si hraje s dětmi a je přátelský i k ostatním lidem a psům. Není vhodný jako hlídací pes. Nezapře svůj temperament energického psa, ani svůj divoký původ. Jeho aktivní a pracovitý přístup k životu ovlivní i chování jeho majitele. Má velmi atletickou postavu a je menší a lehčí než většina ostatních tažných plemen. Překypuje energií, kterou musí do posledního dechu celou využít. Pokud mu to není umožněno, nebude nikdy šťastný. Dokonce i jídlo stojí až na druhém místě. Husky si rád dopřeje s volností související lov. Jeho lovecký pud mu je velmi vlastní. A po svých předcích jen zřídka štěká, zato tím více se jako vlk dorozumívá vytím.

Popis sibiřského huskyho

Husky je velmi elegantní pes. Má velmi souměrnou a kompaktní stavbu těla. Má silný hřbet s hřbetní linií vodorovnou od kohoutku k zádi. Je středně dlouhý, což je pro tažného psa, který má páteř vystavenou velkým tlakům a namáháním, velmi důležité. Pevná bedra, která přímo vybízí k saňovým popruhům, jsou užší než samotný hrudní koš s mírným zvýšením střední linie. Silný hrudník není příliš široký. Hrudník končí za lokty, přesně v úrovni předních nohou. Žebra jsou dobře klenutá a na bocích plochá, aby mu umožňovala plynulý pohyb. Kostru má husky velmi pevnou a silnou. Proto mu příroda nadělila i velmi silné a rychlé svalstvo. Jeho ocas je po způsobu ostatních špiců stočen směrem na hřbet. Jen když je v klidu, má ocas svěšen dolů. Středně velká hlava má průměrně dlouhou partii čenichu a nevýrazně vyznačený stop.Uši jsou trojúhelníkového tvaru a osrstěné, aby odolaly i vysokým mrazům. Má je vysoko postavené. Nikdy ne svěšené.Oči mohou mít barvu hnědou až světle modrou. Toto plemeno může mít každé oko jiné a tato zvláštnost je u něj celkem běžná. Srst je hustá, bohatá a středně dlouhá. Husky má měkkou podsadu, která zabezpečuje teplo a hrubší, delší krycí chlupy. Barva srsti je velmi různá a to od černé až po sněhově bílou. Typická je černo-bílá a šedivo-bílá variace. Srst má i zespoda na packách, to aby se neklouzal a dopadal měkce. Velmi jasné linie jeho obličejové masky působí vznešeně.

Velikost feny je v kohoutku 50,5 - 56cm a u psů je 53,5 - 60cm. Váha u feny je v rozmezí 15,5 -23 kg a u psů je 20,5 - 28 kg. Dožívá se až 13 let.

Základní péče o psa

Husky potřebuje dostatek pohybu a pracovního vytížení, proto není vhodný do měst, kde ho ve volném pohybu nebo pracovních povinnostech hodně věcí omezuje. Nezbytně potřebuje fyzickou zátěž. Ideální pro něho je celoroční pobyt venku. Zima mu nevadí. Spíš naopak! Krmit by se měl jemu vhodnými krmivy (běžné granule, maso, ..). Musíme dbát o jeho atletickou postavu, proto by jsme ho neměli překrmovat, což v mnoha případech ani není možné. Nadváha mu není vlastní. Při línání srsti, dvakrát do roka, mu vypadává celá podsada. Zvláštní péči musíme věnovat jeho huňatému ocasu. Jinak srst během roku nepotřebuje zvláštní péči. Už jen samotné hrabání a následné ušpinění od hlíny mu pomáhá si srst udržet čistou.

Výchova je složitá a vyžaduje velmi přísný a jednotný přístup okolí. Násilím nezmůžeme nic, vhodnější jsou proto odměny a motivování. Systematičnost výchovy je samozřejmá. Důslednost, trpělivost a vytrvalost jsou nezbytnou vlastností každého dobrého pána.

Historie plemene sibiřský husky

Husky pochází ze Sibiře z okolí řeky Kolymy. Zde si ho vyšlechtili již v pravěku obyvatelé těchto nehostinných končin - Čukčové. Jejich kočovný způsob života vyžadoval spolehlivého pomocníka a oddaného kamaráda. Sloužil jim především jako tažné zvíře jejich saní, ale také ho využívali k lovu. Pravděpodobně se vyvinul z tehdy velmi využívané Lajky, která se chovala na severu obou kontinentů. Teprve v 19. století huskyho náhodou objevili obchodníci s kožešinami na Aljašce a v roce 1909 se dostal do Ameriky.

Obrovskou popularitu získal sibiřský husky v polovině dvacátých let našeho století. V zimě 1925 vypukla v Nome, středisku zlatokopů na Aljašce, epidemie záškrtu a bylo tam nutno co nejrychleji dopravit sérum. Nor Leonhard Seppala se svým spřežením sibiřských huskyů překonal 300 km ve sněhové bouři a dovezl léky právě včas. Na památku této události se dodnes jezdí nejdelší závod saní tažených psy, Iditarod, na trati Anchorage-Nome, tedy více než 1930 km (běh Iditarod).

Za druhé světové války byli používáni pro záchranou a pátrací službu. Dnes je velmi oblíben především v Kanadě a USA. V dnešní době je především dalším členem rodiny nebo se využívá na závody psích spřežení. Jméno husky dali plemenu Evropané podle pejorativního pojmenování Eskymáků. Název husky se někdy používá i pro eskymácké psy, kteří žijí v Grónsku, Labradoru, na Aljašce a v severní Kanadě. Správné pojmenování je však eskymácký pes.

Povaha plemene

Malamut je společenský, přátelský, dobrosrdečný a laskavý pes. Je velmi hravý a v dospělosti důstojný. Dokáže být také poměrně tvrdohlavý. Je to krásný pes, který je věrný svému majiteli. Snáší se dobře s dětmi. Vyznačuje se svou odolností a spolehlivostí. Je to pes jednoho pána. Od mládí je dobré ho navykat na kontakt s jinými psy, je totiž dominantní a může vyvolávat rvačky.

Popis aljašského malamuta

Výška psa v kohoutku je 63 cm, u fen je to 58 cm. Váha psů se pohybuje od 39 do 40 kg, u fen 30 až 34 kg. Srst má malamut středně dlouhou a hustou a ta ho ochraňuje v jakémkoliv počasí. Tento pes má silnou kostru s mohutnou skladbou svalstva. Jeho tělo je prodloužené, má silný krk, hlubokou hruď a rovná záda. Končetiny jsou silné a pevné. Hlava široká, velká, čumák protažený a objemný. Oči malamuta jsou tmavé, mandlového tvaru. Uši má stojaté, trojúhelníkové. Čenich je většinou černý. Ocas je položený vysoko a v klidovém stavu se otáčí se na záda. Barva srsti je našedlá až do barvy černé, někdy může být zlatavá až hnědá. Břicho a spodní část končetin jsou bílé. Pro souvislé zabarvení je povolena pouze bílá barva. Průměrný věk malamuta je 13 let.

Základní péče o psa

Srst malamuta je třeba pravidelně pročesávat. Mimo línání, stačí 1x týdně kartáčovat. Při ušpinění, stačí srst vykartáčovat. Jestliže budete svého psa koupat, tak pomocí kvalitního šamponu pro psy. Srst se nestříhá ani netrimuje, pouze se odstraňují přerostlé chlupy mezi polštářky na tlapkách. Dále je nutné udržovat drápky ve správné délce, kontrolovat tlapky, čistotu uší a zdraví zubů. Zvýšenou péči věnujte i očím, tmavé skvrny po slzách, se odstraňují speciálními přípravky. Také je nutné sledovat změny v hybnosti psa, malamuti jsou náchylní na dysplasii kyčelních kloubů.

Výchova malamuta musí být včasná a důsledná. Pes musí pochopit, kdo je pánem. Tento pes není vhodný pro služební výcvik, ale základní výcvik poslušnosti by měl zvládnout. Začít s výcvikem by se mělo okolo 12-ti měsíců, po dokončení fyzického vývoje psa.

Malamut je pes společenský, má rád svobodu, vzduch a celoroční ubytování venku. Kotec nemusí být zateplen. Nesnáší suchý vzduch. Může se pohybovat i v domě, v chladnějších prostorech.

Tento pes potřebuje opravdu hodně pohybu. Jeho majitel by měl být sportovně založený. Malamut je skvělý společník při jízdě na kole, joggingu, ale také plavání je mu vlastní. Nejpřirozenější je pro něho práce v zápřahu. Malamut vyniká vytrvalostí, nikoliv rychlostí. Nejlépe mu vyhovují závody na dlouhé tratě.

Historie plemene aljašský malamut

Toto plemeno pochází ze severozápadní Aljašky. Bylo chováno původními obyvateli Mahlemuty. Malamut byl používán k lovu a tahání nákladů. Na konci 19. století, s příchodem osadníků a nástupem zlaté horečky, nastal pro toto plemeno počátek zániku. Zlatokopové si našli zálibu v závodech psích spřežení a místní psi byli příliš pomalí. Z tohoto důvodu zájem o malamuty upadal. Naštěstí ve 30. letech 20. století začali příznivci této rasy s čistokrevným chovem. V současnosti je plemeno malamut velmi oblíbeno v USA a Kanadě jako rodinný společník, saňový pes a partner pro sportování.